Vocal Arts Society

Franz Schubert
Gretchen am Spinnrade, D. 118
Johann Wolfgang von Goethe (1749-1832)

Meine Ruh' ist hin,
Mein Herz ist schwer,
Ich finde sie nimmer
Und nimmermehr.
Wo ich ihn nicht hab
Ist mir das Grab,
Die ganze Welt
Ist mir vergällt.
Mein armer Kopf
Ist mir verrückt,
Mein armer Sinn
Ist mir zerstückt.
Nach ihm nur schau ich
Zum Fenster hinaus,
Nach ihm nur geh ich
Aus dem Haus.
Sein hoher Gang,
Sein' edle Gestalt,
Seine Mundes Lächeln,
Seiner Augen Gewalt,
Und seiner Rede
Zauberfluß,
Sein Händedruck,
Und ach, sein Kuß!
Mein Busen drängt sich
Nach ihm hin.
[Ach]¹ dürft ich fassen
Und halten ihn,
Und küssen ihn,
So wie ich wollt,
An seinen Küssen
Vergehen sollt!

Translation by Emily Ezust

My peace is gone,
My heart is heavy,
I will find it never
and never more.
Where I do not have him,
That is the grave,
The whole world
Is bitter to me.
My poor head
Is crazy to me,
My poor mind
Is torn apart.
For him only, I look
Out the window
Only for him do I go
Out of the house.
His tall walk,
His noble figure,
His mouth's smile,
His eyes' power,
And his mouth's
Magic flow,
His handclasp,
and ah! his kiss!
My bosom urges itself
toward him.
Ah, might I grasp
And hold him!
And kiss him,
As I would wish,
At his kisses
I should die!

Im Frühling, D.882
Ernst Schulze (1789-1817)

Still sitz' ich an des Hügels Hang,
Der Himmel ist so klar,
Das Lüftchen spielt im grünen Tal.
Wo ich beim ersten Frühlingsstrahl
Einst, ach so glücklich war.
Wo ich an ihrer Seite ging
So traulich und so nah,
Und tief im dunklen Felsenquell
Den schönen Himmel blau und hell
Und sie im Himmel sah.
Sieh, wie der bunte Frühling schon
Aus Knosp' und Blüte blickt!
Nicht alle Blüten sind mir gleich,
Am liebsten pflückt ich von dem Zweig,
Von welchem sie gepflückt!
Denn alles ist wie damals noch,
Die Blumen, das Gefild;
Die Sonne scheint nicht minder hell,
Nicht minder freundlich schwimmt im Quell
Das blaue Himmelsbild.
Es wandeln nur sich Will und Wahn,
Es wechseln Lust und Streit,
Vorüber flieht der Liebe Glück,
Und nur die Liebe bleibt zurück,
Die Lieb und ach, das Leid.
O wär ich doch ein Vöglein nur
Dort an dem Wiesenhang
Dann blieb ich auf den Zweigen hier,
Und säng ein süßes Lied von ihr,
Den ganzen Sommer lang.

Translation by Emily Ezust

Quietly I sit on the hill's slope.
The sky is so clear;
a breeze plays in the green valley.
Where I was at Spring's first sunbeam
once - alas, I was so happy!
When I was walking at her side,
So intimate and so close,
and deep in the dark rocky spring
was the beautiful sky, blue and bright;
and she gazing into the sky.
Look how colorful Spring already
looks out from bud and blossom!
Not every blossom is the same for me:
I like best to pick from the branch
from which she picked hers!
For all is as it was:
the flowers, the field;
the sun does not shine less brightly,
nor does the spring reflect any less charmingly
the blue image of the sky.
The only things that change are will and delusion:
Joys and quarrels alternate,
the happiness of love flies past,
and only the love remains -
The love and, alas, the sorrow.
Oh, if only I were a little bird,
there, on the meadow's slope,
then I would remain here on these branches,
and sing a sweet song about her
the whole summer long.

Lachen und Weinen, D. 777
Friedrich Rückert (1788-1866)

Lachen und Weinen zu jeglicher Stunde
Ruht bei der Lieb auf so mancherlei Grunde.
Morgens lacht ich vor Lust,
Und warum ich nun weine
Bei des Abends Scheine,
Ist mir selb' nicht bewußt.
Weinen und Lachen zu jeglicher Stunde
Ruht bei der Lieb auf so mancherlei Grunde.
Abends weint ich vor Schmerz;
Und warum du erwachen
Kannst am Morgen mit Lachen,
Muß ich dich fragen, o Herz.

Translation by Emily Ezust

Laughter and tears at any hour
rest on Love in so many ways.
In the morning I laugh for joy,
and why I now weep
in the evening glow,
is something unknown to me.
Tears and laughter at any hour
rest on Love in so many ways.
In the evening I weep for sorrow;
and why you can awake
in the morning with laughter,
I must ask you, o my heart!

Du bist die Ruh, D. 776
Friedrich Rückert (1788-1866)

Du bist die Ruh,
Der Friede mild,
Die Sehnsucht du
Und was sie stillt.
Ich weihe dir
Voll Lust und Schmerz
Zur Wohnung hier
Mein Aug und Herz.
Kehr ein bei mir,
Und schließe du
Still hinter dir
Die Pforten zu.
Treib andern Schmerz
Aus dieser Brust!
Voll sei dies Herz
Von deiner Lust.
Dies Augenzelt
Von deinem Glanz
Allein erhellt,
O füll es ganz!

Translation by Lynn Thompson

You are peace,
The mild peace,
You are longing
And what stills it.
I consecrate to you
Full of pleasure and pain
As a dwelling here
My eyes and heart.
Come live with me,
And close
quietly behind you
the gates.
Drive other pain
Out of this breast
May my heart be full
With your pleasure.
The tabernacle of my eyes
by your radiance
alone is illumined,
O fill it completely!

Die junge Nonne, D. 828
Jakob Nikolaus (1797-1855)

Wie braust durch die Wipfel der heulende Sturm!
Es klirren die Balken, es zittert das Haus!
Es rollet der Donner, es leuchtet der Blitz,
Und finster die Nacht, wie das Grab!
Immerhin, immerhin,
so tobt' es auch jüngst noch in mir!
Es brauste das Leben, wie jetzo der Sturm,
Es bebten die Glieder, wie jetzo das Haus,
Es flammte die Liebe, wie jetzo der Blitz,
Und finster die Brust, wie das Grab.
Nun tobe, du wilder gewalt'ger Sturm,
Im Herzen ist Friede, im Herzen ist Ruh,
Des Bräutigams harret die liebende Braut,
Gereinigt in prüfender Glut,
Der ewigen Liebe getraut.
Ich harre, mein Heiland! mit sehnendem Blick!
Komm, himmlischer Bräutigam, hole die Braut,
Erlöse die Seele von irdischer Haft.
Horch, friedlich ertönet das Glöcklein vom Turm!
Es lockt mich das süße Getön
Allmächtig zu ewigen Höhn.
Alleluja!

Translation by Emily Ezust

How loudly the howling wind roars through the tree-tops!
The rafters rattle, the house shudders!
Thunder rolls, lighting flashes,
And the night is as dark as the grave!
All the same, ever all the same,
so it raged in me not long ago as well:
My life roared like the storm now,
My limbs trembled like the house now,
Love burst into flame, like the lightning now,
And my heart was as dark as the grave.
Now rage, you wild, powerful storm,
In my heart there is peace; in my heart there is calm.
The groom is awaited by the loving bride,
Cleansed by the purifying flames,
To eternal Love betrothed.
I await you, my Saviour, with a yearning gaze!
Come, my heavenly bridegroom, take your bride,
Rescue her soul from earthly imprisonment.
Listen: the bell rings peacefully from the tower!
That sweet tone invites me
overpoweringly to eternal heights.
Halleluja!

Antonín Dvořák
Písně Milostné op.83

O, naší lásce nekvete to vytoužené štěstí:
a kdyby kvetlo, nebude dlouho kvésti.
Proč by se slza v ohnivé
polibky vekrádala?
Proč by mne v plné lásce své
ouzkostně objímala?
Ó, trpké je to loučení,
kde naděj nezahyne:
tu srdce cítí ve chvění,
že brzo, ach, brzo bídně zhyne.

Love Songs

Never will love lead us to that glad goal for which we languish: and if it bloomed, it would not bloom for long.
Told by the tear is wed to thy tenderest kisses ever;
And by thy fears, that fullest joy
Of love's embrace dissever.
O bitter parting,
That one smile of promise ne er may cheer;
Parting, that darkly, lowering and joyless, is near;
O bitter parting!

V tak mnohém srdci mrtvo jest,
jak v temné pustině,
v něm na žalost a na bolest,
ba, místa jedině.
Tu klam lásky horoucí
v to srdce vstupuje,
a srdce žalem prahnoucí,
to mní, že miluje.
A v tomto sladkém domnění
se ještě jednou v ráj
ti srdce mrtvé promění
a zpívá starou báj!

Death reigns in many a human breast,
Wasted and desolate,
Dead all its life, of joy unblest,
As desert devastate.
Then happy visions rise again
Soothing its wound and smart,
Trusting itself to love again.
It yields, the weary heart,
And dreams, although so poor, of love,
Ere fly delusion's throng,
It lives in Paradise above,
And softly sings the olden song.

Kol domu se ted’ potácím,
kdes bydlívala dříve
a z lásky rány krvácím,
lásky sladké, lživé!
A smutným okem nazírám,
zdaž ke mně vedeš kroku:
a vstříc ti náruč otvírám,
však slzu cítím v oku!
Ó, kde jsi, drahá, kde jsi dnes,
což nepřijdeš mi vstříce?
Což nemám v srdci slast a ples,
tě uzřít nikdy více?

I wander oft past yonder house,
Once, dearest love, thy dwelling,
Where thou my glowing heart didst prove,
In bitter art repelling!
I listen for thy footfall light,
In olden paths would greet thee;
My longing eyes still look for thee.
But ah, no more, to meet thee!
Where art thou now, that heart to heart
Thine arms no more enfold me?
Hath mine not burning love enough,
To warm thine own and hold thee?

Já vím, že v sladké naději
tě smím přec milovat;
že chceš tím horoucněji
mou lásku pěstovat.
A přec, když nazřím očí tvých
tu přerozkošnou noc
a zvím, jak nebe lásky z nich
na mne snáší moc:
tu moje oko slzami,
tu náhle se obstírá,
neb v štěstí naše za námi
zlý osud pozírá!

I know, that on my love to thee
Hope smileth graciously;
That thy love in tenderness
And truth is giv'n to me.
And still, when thy dark eyes of night
My senses all, enthrall,
And all their starry magic might
Upon me downward fall;
I feel the starting tear my eyes
O'erflowing, to veil the sight.
For brooding o'er our love,
I see a fate, a cruel blight.

Nad krajem vévodí lehký spánek,
jasná se rozpjala májová noc;
nesmělý krade se do listí vánek;
s nebes se schýlila míru moc.
Zadřimlo kvítí, potokem šumá
tišeji nápěvů tajemných sbor.
Příroda v rozkoši blaženě dumá;
neklidných živlů všad utichl vzpor.
Hvězdy se sešly do naděje světla,
země se mění na nebeský kruh.
Mým srdcem, v němžto kdys blaženost kvetla,
mým srdcem táhne jen bolesti ruch!

Nature lies peaceful in slumber and dreaming,
May-night hath locked her in loving embrace;
Far thro the forest, light breezes are streaming,
Peace falls from heaven, a gentle grace.
Flowrets are sleeping, waves ever singing,
Murmuring shyly the old artless lay.
Rapturous dreams ever all lightly swinging.
Care and unrest and all strife fly away
Radiant starlight of faith, and of promise,
Heaven and earth are blended in one;
Once crowned with gladness, to joy responsive.
Where is a heart now, so heavy as mine?

Zde v lese u potoka já stojím sám a sám;
a ve potoku vlny v myšlenkách pozírám.
Tu vidím starý kámen,
nad nímž se vlny dmou;
ten kámen, ten kámen
stoupá a padá bez klidu pod vlnou.
A proud se oň opírá, až kámen zvrhne se:
Kdy vlna života mne ze světa odnese,
kdy, ach, vlna života mne odnese?

In deepest forest glade I stand, musing by the brook, alone
And all my thoughts are flowing,
With the stream and waves are flown.
See, yonder white stone lying, washed by the foaming tide;
Great billows restless flying, wild waters o’er it glide.
The waters lash the rock till it sinks into the deep.
When shall the stream of
Life overwhelm me as yonder stone,
From sorrow and the world, set free,
Carry me away?

V té sladké moci očí tvých
jak rád bych zahynul,
kdyby mě k životu jen smích
rtů krásných nekynul.
Však tu smrt sladkou zvolím hned
s tou láskou ve hrudi:
když mě jen ten tvůj smavý ret
k životu probudí.

When thy sweet glances on me fall,
How gladly I would die for thee:
Did not the smile to life recall
That on thy lips I see.
Love wounded sore and laid me low!
I choose sweet death, all fear disdain:
Thy sunny smile I know
Shall wake me to life again.

Ó, duše drahá, jedinká,
jež v srdci žiješ dosud:
má oblétá tě myšlenka,
ač nás dělí zlý osud.
Ó, kéž jsem zpěvnou labuti,
já zaletěl bych k tobě;
a v posledním bych vzdechnutí,
ti vypěl srdce v mdlobě.

Thou only dear one, but for thee.
My heart shall glow forever;
Though dark fate should bid us sever;
Mine in spirit, art thou ever.
Oh were I but a fair white swan!
Afar I'd bear love, winging:
To thee my heart, my last sweet song,
E'en dying, to thee bringing.

Johannes Brahms
Vergebliches Ständchen, Op. 84, No. 4
Anton Wilhelm Florentin von Zuccalmaglio (1803-1869)

Er:
Guten Abend, mein Schatz,
guten Abend, mein Kind!
Ich komm' aus Lieb' zu dir,
Ach, mach' mir auf die Tür,
mach' mir auf die Tür!
Sie:
Meine Tür ist verschlossen,
Ich laß dich nicht ein;
Mutter, die rät' mir klug,
Wär'st du herein mit Fug,
Wär's mit mir vorbei!
Er:
So kalt ist die Nacht,
so eisig der Wind,
Daß mir das Herz erfriert,
Mein' Lieb' erlöschen wird;
Öffne mir, mein Kind!
Sie:
Löschet dein' Lieb';
lass' sie löschen nur!
Löschet sie immerzu,
Geh' heim zu Bett, zur Ruh'!
Gute Nacht, mein Knab'!

Translation by Emily Ezust

He:
Good evening, my treasure,
good evening, sweet girl!
I come from love of you,
Ah, open the door,
open the door for me!
She:
My door is locked,
and I won't let you in:
My mother has advised me well!
If you came in,
It would all be over for me!
He:
The night is so cold,
and the wind so icy
that my heart will freeze,
and my love will be extinguished!
Open for me, sweet girl!
She:
If your love starts dying,
then let it be extinguished!
If it keeps dying,
go home to bed, and rest!
Good night, my boy!

Wie Melodien zieht es, Op 105, No. 1
Klaus Groth (1819-1899)

Wie Melodien zieht es
Mir leise durch den Sinn,
Wie Frühlingsblumen blüht es,
Und schwebt wie Duft dahin.
Doch kommt das Wort und faßt es
Und führt es vor das Aug',
Wie Nebelgrau erblaßt es
Und schwindet wie ein Hauch.
Und dennoch ruht im Reime
Verborgen wohl ein Duft,
Den mild aus stillem Keime
Ein feuchtes Auge ruft.

Translation by Emily Ezust

It pulls at me, like a melody,
Quietly through my mind;
It blossoms like spring flowers
And wafts away like fragrance.
But when it is captured in words,
And placed before my eyes,
It turns pale like a gray mist
And disappears like a breath.
And yet, remaining in my rhymes
There hides still a fragrance,
Which mildly from the quiet bud
My moist eyes call forth.

Der Gang zum Liebchen, Op. 48, No. 1
by Josef Wenzig (1807-1876)

Es glänzt der Mond nieder,
Ich sollte doch wieder
Zu meinem Liebchen,
Wie mag es ihr geh'n?
Ach weh', sie verzaget
Und klaget, und klaget,
Daß sie mich nimmer
Im Leben wird seh'n!
Es ging der Mond unter,
Ich eilte doch munter,
Und eilte daß keiner
Mein Liebchen entführt.
Ihr Täubchen, o girret,
Ihr Lüftchen, o schwirret,
Daß keiner mein Liebchen,
Mein Liebchen entführt!

The moon gleams down,
I should yet again
Go to my darling,
How does she fare?
Alas, she's despondent
And laments and laments,
That I will never see her
Again in her life!
The moon sinks,
I hurry off briskly -
Hurrying so that nobody
Shall steal my love away.
O coo, you doves!
O whir, you breezes!
- So that nobody
Shall steal my love away!

Sapphische Ode, Op. 94, No. 4
by Hans Schmidt (1856-1923)

Rosen brach ich nachts mir am dunklen Hage;
Süßer hauchten Duft sie als je am Tage;
Doch verstreuten reich die bewegten Äste
Tau, der mich näßte.
Auch der Küsse Duft mich wie nie berückte,
Die ich nachts vom Strauch deiner Lippen pflückte:
Doch auch dir, bewegt im Gemüt gleich jenen,
Tauten die Tränen.

Translation by Leonard Lehrman

Roses from the dark hedge I plucked at night;
They breathed sweeter fragrance than ever during the day;
But the moving branches abundantly shed
The dew that showered me.
Thus your kisses' fragrance enticed me as never before,
As at night I plucked the flower of your lips:
But you too, moved in spirit as they were,
Shed a dew of tears.

Das Mädchen spricht, Op. 7, No. 3
Otto Friedrich Gruppe (1804-1876)

Schwalbe, sag' mir an,
Ist's dein alter Mann,
Mit dem du's Nest gebaut?
Oder hast du jüngst erst
dich ihm vertraut?
Sag', was zwitschert ihr,
sag', was flüstert ihr
des Morgens so vertraut?
Gelt, du bist wohl
auch noch nicht lange Braut?

Swallow, tell me,
was it your old husband,
with whom you built your nest,
or have you just recently
entrusted yourself to him?
Tell me what you twitter about,
tell me what you whisper about
in the mornings, so confidentially?
Eh? You haven't been
a bride for very long, have you?

Meine Liebe ist grün, Op. 63, No. 5
Felix Schumann (1854-1879)

Meine Liebe ist grün wie der Fliederbusch,
und mein Lieb ist schön wie die Sonne,
die glänzt wohl herab auf den Fliederbusch
und füllt ihn mit Duft und mit Wonne.
Meine Seele hat Schwingen der Nachtigall,
und wiegt sich in blühendem Flieder,
und jauchzet und singet vom Duft berauscht
viel liebestrunkene Lieder.

My love is as green as the lilac bush,
And my love is as fair as the sun,
which gleams down on the lilacbush
and fills it with fragrance and bliss.
My soul has the wings of a nightingale
and rocks itself in blooming lilac,
and, intoxicated by the fragrance, cheers and sings
a good many love-drunk songs.

Antonín Dvořák
Písně z rupopisu Královédvorského op.7
Kytice

Věje větřieček s kněžských lesóv,
běže zmilitka ku potoku,
nabiera vody v kovaná vědra.
Po vodě k děvě kytice plyje,
kytice voná z viol a róží.
I je sě děva kyticu lovit,
spade, ach spade v chladnú vodicu.
"Kda bych věděla, kytice krásná,
kto tebe v kyprú zemicu sáze,
tomu bych dala prstének zlatý.
Kda bych věděla, kytice krásná,
kto tebe lýkem hebúčkým sváza,
tomu bych dala jehlicu z vlasóv.
Kda bych věděla, kytice krásná,
kto tě po chladnej vodici pusti,
tomu bych dala vienek svój z hlavy."

Songs from the Dvůr Králové Manuscript op.7
The Flowery Message

From the woodland sweet zephyrs are blowing,
To the brook my love is hastening,
To fill her pitcher my lass is going.
Down to her floats loveliest of posies,
Sweet smelling violets and fragrant roses.
When they were near, the lass tried to catch hold,
But she slipped in the swirling waters cold.
Pretty posy, oh pray tell me truly,
Who was it planted you in his garden?
For I would give him my ring so golden.
Pretty posy, oh pray tell me truly,
Who tied the bunch together with grasses?
To him I'd part with the pin in my tresses.
Pretty posy, oh prey tell me truly,
Who placed you there in the water floating?
My virgin's garland I shall be giving.

Róže

Ach, ty róže, krásná róže,
čemu si raně rozkvetla,
rozkvétavši pomrzla,
pomrzavši usvědla,
usvěděvši opadla?
Večer seděch,dlúho seděch
do kuropĕnie seděch,
nic doždati nemóžech.
Všě dřiezhy, lúčky sežech.
Usnuch, snieše mi sě ve sně,
jako by mně nebošce
na pravéj ruce s prsta
svlekl sě zlatý prstének,
smekl sě drahý kamének.
Kamének nenadjidech,
zmilitka sě nedoždech.

Rosebud

Oh you rose bloom, lovely rose bloom,
why was it you flower'd so soon?
Why was frost unkind to strike?
Why to frost show your dislike?
Why let fall your fine array?
There at night I sat down waiting,
sat there till cocks were crowing;
There was not a soul to see,
some logs and wood chips warmed me.
Tired out, my eyelids closed,
I dreamed from off my hand had
rolled my pretty ring of gold.
Yes, it was true my ring had gone,
my little ring with sparkling stone.
Vainly sought I my treasure,
and no more saw I my lover!

Žežhulice

V širém poli dúbec stojí,
na dúbci žezhulice
zakukáše, zaplakáše,
že nenie vezdy jaro.
Kak by zrálo žitko v poli,
by vesdy jaro bylo?
Kak by zrálo jablko v sadě,
by vezdy léto bylo?
Kak by mrzly klasi v stoze,
by vezdy jeseň byla?
Kak by děvě tĕško bylo
by vezdy sama byla?

The Cuckoo

From a field an oak tree rises
and a cuckoo perches there,
wailing, groaning, sadly moaning,
wishing ‘twere spring for ever.
How, O bird, could corn turn golden
if springtime stayed here always?
How could apples ripen in orchards
if it were summer always?
How could corn mature when stacked if
autumn were here for ever?
How unhappy would a maid be
with a companion never?

Skřivánek

Pleje děva konopie
u panského sada.
Pýta sě jej skřivánek,
Pro če žalostiva.
"Kak bych mohla ráda býti,
malitký skřivánče?
Otvedechu zmilitka
u kamený hrádek!
Kdybych pérce iměla,
písala bych lístek.
Ty, malitký skřivánče,
ty by s niem tam letal.
Nenie pérce, nenie blanky,
bych písala lístek.
Pozdravuj drahého péniem,
že zdě hořěm nyju."

The Lark

In a hemp field toils a maid
near trees heavy laden.
'Why so despondent, lass?'
a lark says to the maiden.
'How, oh how can I be happy,
lark, who sings with brightness?
For they seized my sweetheart dear,
took him to the fortress.
If I had a goosequill,
then I could write a letter;
Little lark the letter
You could take to my lover.
I have neither quill nor paper,
I can do no writing;
Greet my dear one with a song and
tell him I am pining.'

Opuščená

Ach, vy lesi, tmaví lesi,
lesi miletínstí!
Čemu vy se zelenáte
v zimě, letě rovno?
Ráda bych jáz neplakala,
nemútila srdce;
a řekněte, dobrí ludie,
kto by neplakal zdě?
Kdě mój otčík, otčík milý,
zahřěben vrovece.
Kdě moje máti, dobrá máti?
Travka na něj roste.
Ni mi bratra, ni mi sestry,
junošu mi vzechu.

The Forsaken Maiden

0, you forest, you dark forest,
O you woodland dark and somber!
Why, oh why are you as green
in winter as in summer?
Gladly would I give up weeping,
' not feel heartfelt sorrow;
But, good people, who in this place
could check the tears that flow?
Here my father, my dear father
in his grave lies dead;
Here rests my mother, my good mother,
green grass o er her head, her sweet head.
I've no sister, I've no brother,
and they took my lover!

Jahody

Jde má milá na jahody
na zelená borka.
Zadřéše si ostré trnie
v bělitkú nožicu.
Nemóže moje zmilitka
na nožicu vstúpiti.
"Ach, ty trnie, ostré trnie,
čemu si bol sdělo?
Za to budeš, ostré trnie,
z borek vymýtěno!"
"Poždi, milá, v pochládečce,
v zeleně borece,
jáz doběhu na palúček
po konieček bielý:'
Konieček se na palúce_.
v hustéj trávě pase,
moje milá v pochládeče
na milého ždâje.
Je sě milá žalovati
po tichúnku v borce:
"Ach, co řěkne moje máti?
Jáz neščastná roba!
Vezdy mi řiekáše máti:
Choval se junoší!"
"Čemu sě junoší chovati,
kdaž sú dobří ludie?"
I přijedech na konice
jako sniežek bielém,
skočich s koně, viezech na suk
za střiebrnú uzdu;
objěch děvče, přižech k srdcu
i celovách ústa;
i zabude krásná děva
v nožici bolný trn.
Laskáchom sě, milováchom;
slunce na záchodě:
"Pojed', milý, ručé domóv,
slunečko nám zajde.'
Vzkočich ruče na konieček
jako sniežek bielý
i vzdech zmilitku v náručie
otjedech s niú domóv.

Strawberries

Strawberries my sweetheart gathered
growing in the forest;
But a sharp thorn pierced her foot,
and greatly was she distressed.
My beloved cannot stand up
on the foot that pains her so.
O you thorn, O thorn so sharp,
why must you be so cruel?
Your unkindness will be punished,
thorn bushes we shall fell.
Wait, my darling, ni the shadow
of the cool green pine trees;
While I fetch the white horse from
the meadow will you wait please.
There the little horse is grazing,
grazing in the meadow,
while the lonely lass is waiting
in the shadow.
Then my lassie starts lamenting,
tells the pines her sorrow:
Dear mother, what will you say now?
Once more am I luckless!
Always my mother has warned me:
With lads be careful, lass!
Whyever must I be timorous,
when they're full of kindness?
I came riding on the palfrey,
horse of snowy whiteness;
tied it to a gnarled old tree by
reins of silv’ry brightness
Round the maid I flung my arms and
on her lips I kissed her;
And the lovely girl forgot
the thorn that had injured her.
We made love together while
the sun beamed from western skies.
Come, my darling, we’ll ride homewards
quickly ere the sun dies!
Then upon the snow white steed
I leaped, and with my lover
clasped within my arms we rode
to place a roof above her.

Bernarda Fink and Roger Vignoles